Zdroj: Lidovky.cz
Datum vydání: 21.08.2009

Jak se dostal do učebnic

Nedávno jsem s úžasem zjistil, že jednu mou starou reportáž, na kterou jsem už skoro zapomněl, ukazují studentům jako zlom v reportážní tvorbě. Prý s touhle reportáží z roku 1995 poprvé vstoupila do české televize přímá akce reportéra.
Asi mají pravdu, i když tehdy, v lese za Ostravou, kde jsem ji natáčel, jsem si žádnou dějinnou souvislost neuvědomoval. Nalezli tu totiž upáleného mladíka, visícího na poutech, zacvaklých nad jeho hlavou, na stromě, nohama tak půldruhého metru nad zemí. Policie to uzavřela jako sebevraždu, přestože každému, kdo na tom místě byl, muselo být jasné, že ten mladík by se tímhle způsobem a v téhle poloze upálil asi dost těžko.

Neudělal jsem nic jiného, než co měli udělat policisté: snažil jsem se před kamerou zrekonstruovat, jak tam ten mladík mohl vylézt, přicvaknout se za hlavou kolem větve pouty a ještě pod sebou u paty stromu podpálit jakousi hraničku suchého dřeva. Zjistil jsem, že je to takřka neproveditelné.

Nebyl jsem sám, kdo pochyboval o sebevraždě. Ani jeho zoufalý otec tomu nevěřil. Zvlášť když mladík po sobě nezanechal ani dopis na rozloučenou. Policie si ale trvala na svém dál: podle ní se bál vojny, na kterou měl nastoupit, a usmrtil se sám.

Tehdy, s vědomím nešťastného otce, který se bude na tu reportáž dívat v televizi, jsem absolvoval i první vážný etický svár. Sám v sobě. Dostal jsem se totiž k fotografiím z místa činu, na nichž nebohý chlapec připomíná zčernalou loutku. Co má dělat v takové chvíli novinář? Samozřejmě je touží použít, abych ukázal hrůzu celé té věci, ale s ohledem na zoufalé příbuzné se zároveň zdráhá je uveřejnit.

Nakonec jsem nechal natočit ohořelý prázdný strom ze stejného úhlu jako na fotografii – a jen na vteřinu jsem oba záběry prolnul. Jakoby z prázdného stromu vystoupila černá silueta a hned se zase rozplynula jako ošklivý sen.

Občas si na to své těžké rozhodování vzpomenu, když vidím, kam se televize obecně mezitím posunula a jak bezostyšně cpe objektiv až do těch nejnechutnějších detailů. Nikdo si nepokládá otázku: chtěl bych to vidět takhle, kdyby to byl můj syn nebo moje dcera?

Tajně doufám, že u některých případů se po letech, jako ve filmu, někdo na smrtelné posteli ozve a z posledních sil zašeptá: "Nechci jít do hrobu s hříchem. Rád bych se vám k něčemu strašnému přiznal..." Jedním z těch případů je právě tahle podivná hrůzná smrt.


Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.

Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.

Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.

« zpět