Zdroj: Lidovky.cz
Datum vydání: 18.09.2009

To nejsmutnější

„Co je váš nejsmutnější případ?“ Taky otázka, kterou slýchám často. A taky odpovídám pořád stejně: Děti. Všechny případy, které se týkají týrání nebo dokonce usmrcení dítěte.
Dlouho pro mě byl nejsmutnější případ, který jsem točil, únos dětí Vosmanských. Manželé Vosmanských žili v Brně, měli kupu dětí a také příbuzného, který byl Belgičan. Právě tenhle Belgičan si v létě 2001 dvě z jejich dětí vypůjčil, že s nimi objede moravské hrady a zámky. Bohužel se živý už nevrátil. Našli ho předávkovaného léky v jeho autě nedaleko Brna, ale děti – chlapec a dívka ve věku 10 a 12 let – zmizely.

Pátrali jsme tehdy s Jankem Kroupou po svědcích i po motivech – a vypátrali jsme také něco, co policie ještě nevěděla: že belgický strýc má za sebou kriminální minulost a také pedofilní sklony. Jeho bývalá manželka, kterou Janek vyzpovídal v Belgii, dokonce tvrdila, že v soukromí obdivoval Dutrouaxe, nejhrůznějšího z evropských pedofilních vrahů…

Stále víc vystupovala do popředí hypotéza, že zvrhlý strýc děti zneužil, zabil a pak zabil i sebe. Jenže kde jsou?

Vypsali jsme odměnu, týdny jsme prověřovali každý podnět, který mohl mít alespoň žďabínek pravděpodobnosti. Drtivá většina tipů totiž pocházela od senzibilů a zněla naprosto přesně: "Mé siderické kyvadélko ukazuje, že děti jsou mrtvé, ukryté pod malým betonovým můstkem, přes který vede asfaltová silnice zhruba dvacet kilometrů severovýchodně od Brna."

Vymezíte si tedy na mapě kružítkem přibližný kruh a pak objíždíte a lezete pod můstky, dokud nepochopíte, že tudy cesta zřejmě nevede. Máte ostatně na záznamníku další přesně pokyny od jiného senzibila: "Můj vnitřní zrak mi zjevil, že děti jsou živé, uvězněné v červeném domku na břehu moře nedaleko města Ostende."

To, co je na případech, v nichž figurují jako oběti děti, ale nejhorší, je zoufalství rodičů. Jste s nimi v denním styku, podvědomě jim špatné zprávy zamlčujete a zvýrazňujete ty slibné. I když je to taky špatně; člověk je vlastně mučí falešnou nadějí. Ale co jiného zbývá, když zoufalství rodičů je už tak silné, že by brali jako pozitivní i variantu únosu a natáčení nějakého dětského porna? Pořád by ale měli šanci, že se jednou se svými dětmi shledají.

Děti Vosmanských nakonec našel po několika měsících nějaký náhodný houbař v lesnatém remízku. Byly ve spacácích, v takovém stádiu rozkladu, že nebylo ani jasné, jak zemřely. Ale vzhledem k tomu, že kolem byly známky táboření a děti byly svázané, dalo se předpokládat, že je opravdu zavraždil belgický strýc a pak z výčitek svědomí spáchal sebevraždu.

Vzpomínám si ale dodnes živě, jak v těch týdnech, kdy jsme hledali děti Vosmanských, jsem se vlastně rozdvojil. Jako novinář jsem se už nemohl dočkat, až je konečně najdeme a celá tahle pátrací kauza skončí – a jako člověk jsem si přál, aby se nenašly nikdy. Aby ta prchavá naděje jejich rodičům zůstala navždy…

Z knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která právě vyšla v nakladatelství Andrej Šťastný.

Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.

Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.

« zpět