Zdroj: Lidovky.cz
Datum vydání: 25.09.2009

Smrtící dečka

Minule jsem vyprávěl, jak strašné je pro reportéra, když pátrá po pohřešovaných dětech a zároveň si přeje, aby je nikdy nevypátral. Aby rodičům zůstala navždy naděje, že se s nimi jednou třeba ještě setkají. Jsou ale i případy, kdy s nimi řešíte už přímo smrt dítěte.
A zatímco při hledání pohřešovaných dětí jakoby se všichni spojili, tady se naopak všichni distancují a odvracejí.

Rodiče například půjčili svou malou dcerku lékařům z brněnské onkologie k banálnímu zákroku – a ti jim ji vrátili mrtvou. Miminka se totiž při operacích podkládají elektrickými vyhřívacími dečkami, aby neprochladla. Tahle dečka začala z neznámých příčin žhnout, lékaři včas nic nepoznali – a dítě se doslova uškvařilo…

Cynik by řekl: před chvílí jste napsal, že dvě mrtvé děti jsou pro vás větší kauza než jedno, ne?

Novinářsky by měl možná pravdu. Ale lidsky na mě tenhle případ působil hrůzněji především tím, že zatímco hledání pohřešovaných dětí prožívali všichni, tady se od začátku naopak všichni od případu distancovali. Dítě je mrtvé, no a co? Nikdo za nic nemůže. Tak zněl i závěr policejního vyšetřování.

Pochopitelně, že zoufalí rodiče se s tím nehodlali smířit. Proto nás ostatně i na případ upozornili.

"Někdo přece musí nést vinu!" naříkali nám do kamery. "Buď je vadná dečka a vinni jsou výrobce s dovozcem – anebo s ní lékaři špatně manipulovali a jsou tedy vinni oni!"

Bylo hrůzné sledovat, jak nelidská skleněná stěna se uzavírá kolem nás, ať jsme se snažili zjistit pravdu kdekoli. V nemocnici, u dovozce (dečka byla z Itálie), u České obchodní inspekce či u Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Jak kdyby se rozbila panenka – a nikoli živé dítě…

Dva roky trvalo, než se ledy prolomily a mezitím jsem absolvoval ještě několik absurdních kliček. To když nás například firma, která se jmenovala téměř stejně (až na s.r.o.) jako ta, která dečku dovezla, chtěla zažalovat o peníze za pošramocenou pověst a ušlý zisk.

Nebo jako když jsem zjistil, že ten obří moloch Státní ústav pro kontrolu léčiv se ani neobtěžoval obeslat jedním varovným emailem české nemocnice: Pozor! Až do vyšetření případu nepoužívejte dečku tohoto typu, může být nebezpečná! Místo toho mi ředitel do omrzení tvrdil, že dokud se nezjistí, zda za smrt děťátka může dečka, není důvod, proč by ji dál všude nepoužívali.

Ta studená arogance, necitlivá jako skalpel, ta hráz lhostejnosti byla horší než tragédie sama. Jakoby nikdo ze zúčastněných nikdy žádné dítě neměl a nemohlo se to stát komukoli z nás.

Až na podzim 2008 mi dojatý otec nebohé holčičky volal a děkoval. Šli zrovna s manželkou od soudu, který poprvé uznal něčí vinu. Přiřkl jim i odškodnění, ale o to jim nešlo nikdy. "Hlavní je, že řekli, že za smrt naší holčičky může nemocnice. A pokud nemocnice nesouhlasí, má se sama soudit s dodavatelem dečky."

Z knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která právě vyšla v nakladatelství Andrej Šťastný.

Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.

Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.

« zpět