Zdroj: Literární noviny
Datum vydání: 28.06.2010

Násilí a zla jsme schopni všichni. Proto nezbývá než se hlídat a dusit v sobě už první příznaky, první náznaky těchto člověka ohrožujících vlastností.

Obálka knihy Petra Rittera Wirth versus stát čtenářům sděluje, že autor vydal od roku 1985 řadu knih (např. Advokát ex offo, Chybná diagnóza, Protipopravčí četa), přesto není zařazen do žádného přehledu současné literatury, a ani já jsem jeho jméno neznal, tím méně věděl o jeho tvorbě. Šedesátiletý autor se – jak také upozorňuje obálka knihy – odmlčel na jedenáct let, tj. od roku 1999, kdy vydal knihu pohádek Pečeť pro krále. Má za sebou i několik televizních scénářů. Je společníkem advokátní kanceláře a ve své tvorbě využívá především znalosti své právní praxe. To je i případ jeho knihy poslední.
Příběh nás zavádí do soudního sporu o majetkovou restituci po předcích, kteří jako židé zahynuli v nacistických lágrech. Osmapadesátiletý vypravěč, jenž nezapře mnohý autobiografický rys, usiluje po řadu let o vrácení majetku u soudu a přitom řídí svou advokátní kancelář s devíti zaměstnanci, je rozvedený, přičemž má mnoho milostných avantýr, ale udržuje se svou bývalou ženou korektní vztah, a má dost příležitostí pro úvahy osobité, originální a netuctové, které řeší obvykle s dospělým synem Adamem. Autor dobře cítí, že rozvíjení právních příběhů by bylo i při jejich neobvyklosti dost neúnosné, proto nabízí eroticky zabarvené detaily, kterých má po ruce takřka nesčetně. Vyprávění tím dostává nezbytnou vyváženost a je až dramaticky napínavé, poutavé, působí dojmem záměrného odporu k popisnosti, k šedivé prozaičnosti.
Rád se obírá i tzv. věčnými otázkami, například: Je Bůh? Existuje něco „vyššího“ nad námi? Při hledání odpovědi na tyto pochyby se v mysli vrací ke svému dědečkovi, který ho naučil prostým věcem: Nebát se pochybovat. „…životní zkušenost mu Boha zcela vyloučila z jeho obzoru. Neexistuje žádná vyšší autorita, Bůh, Marx ani Mein Kampf… Jestliže chce člověk žít řádně, musí se o sebe postarat sám… Nikdo z těch spasitelů ještě nenašel univerzální recept… Největší umění a známka vyrovnanosti je umění říct v pravou chvíli: Nevím.“ Hlavní postava se těmito zásadami opravdu řídí, je svobodomyslný a suverén, neváhá třebas propustit jednoho zaměstnance, protože soudní průtahy přisuzoval nikoli systému, ale – českým poměrům. Wirth s takovou interpretací zásadně nesouhlasí a zmíněného spolupracovníka bez nejmenších výčitek propustí. Jeho intelektuální zásadovost z něho dělá člověka, který má všeobecnou, ale neokázalou úctu, která v synově případě zafunguje jako životní moudrost, když se Adam rozejde s dívkou, kterou obdivoval, ale otec její „povahu“ prohlédl. Wirth je prostě nejen znalec práva, ale i spolehlivý psycholog. Nezastírá si, že násilí a zla jsme schopni všichni, proto nezbývá než se hlídat a dusit v sobě už první příznaky, první náznaky těchto člověka ohrožujících vlastností.
Samozřejmě, že románové podání nejenže poskytne hlavní postavě vítězství v dlouholetém sporu se státem, ale i oficiální ministerskou nabídku na pozici nejvyššího státního zástupce – tu ovšem Wirth přirozeně odmítne. Děj je naplněn mnoha poutavými detaily a v průběhu vyprávění jsou formulace blízké bonmotům: „Blbec se pozná podle toho, že zná všechno.“ Ritterův román patří prostě k úctyhodným knihám české prózy.

Autor: Milan Jungmann

« zpět