Zdroj: www.denikknihy.cz
Datum vydání: 15.05.2013

Nová kniha Petra Rittera – A poslední přišel kat (vyd. nakl. Andrej Šťastný, stran 206, cena 259 Kč) připomíná známý epigraf: chceš-li rozesmát Boha, sděl mu svoje plány.
Složena ze tří novel zobrazuje touhy lidí tzv. zralého středního věku, kteří sní o čemsi dalším, o novém životě, o obnovení někdejší svěžesti, anebo nepřejícně závidí jiným. Připomněl se mi poslední román Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna, vydaný až po jeho smrti, jejž tehdejší kritika nepochopila. I proto cítím potřebu napsat, jak vidím tyto příběhy já po několikerém pročtení Ritterova díla v rukopisu.
Vůbec ne jako jeho snahu o detektivku (v novele, jež dala knize titul) nebo obraz nenávistné ženské (v Deníku vražedkyně) a tím méně v poněkud fantaskní první zařazené próze Plány na zítra, ten reálně snad krátce možný, přesto v našich malých poměrech byrokraticky stěží splnitelný plán získání jiné identity.
Kdo by nechtěl po půli života se znovu stát mladým, s nabytými zkušenostmi a bankovním kontem si dopřát nový začátek třeba s mladší ženou, žít jinak než dosud, v čistém prostředí (jež se však později projeví proti němu útočně).
Plasticky a barvitě modelované románové postavy jsou pro mne jen zástupné; v mé představě se vynořují jako podobné typy mužů známých z veřejného života – umělců, politiků, unavených manažerů, kteří ovšem většinou nemají odvahu se o cosi takového pokusit, a když přece, shoří.
Ženy v přechodu toužívají po novém dítěti, a není-li to už biologicky možné (moderní medicína dokáže dělat zázraky), pak po vnoučeti. Jako protagonistka Deníku vražedkyně. Nenávistně zapšklá, všeho zlého schopná. Je studií závisti otravující okolí, nejbližší příbuzné, každého. Její zavilost roste s neuvědomělým, nicméně tušeným pocitem planosti vlastní existence. Také ona, čistě žensky, by si přála kýženou změnu – být oblíbená babička, v práci uznávaná osoba, ale ve skutečnosti se stává obtížnou, všeho podlého schopnou kreaturou.
Závěrečná próza se týká lidské činnosti, tedy práce. Jestliže se v první novele všeobecně známá postava záměrně ponořila do anonymity, pak zde je tomu právě naopak. Jde o společenství tří přátel (ukáže se, že ne tolik upřímných) výtvarníků, opět mužů středních až vyšších let, jimž uniká významná architektonická zakázka. Také v těchto postavách vidím zástupné figury ještě uznávaných, jenže už pomalu ze scény do zákulisí odstupujících jmen, nicméně toužících uspět v soutěži o dílo, jež by se mělo stát jejich vrcholným. Pravda, tato novela je pojata jako hádanka, kdo z nich je vinen či nevinen – to je však jen zvolená přitažlivá forma – nikoliv jádro novely.
Celek knihy beru jako portréty lidí neuspokojených se sebou, kteří do své smrti nebyli s to dosáhnout vytčených vlastních ambic.

Irena Zítková

« zpět