Aktuality
Dva nové dotisky
Nabízíme čerstvé dotisky dvou našich úspěšných titulů - J. Hnízdil, J. Šavlík, F. Houdek: Jak léčit nemoc šílené medicíny a Oscar Wilde: Šťastný princ a jiné příběhy - viz naše stálá...
19.02.2018, 21:16
» více

Cena pro Rudolfa Křesťana
Náš kmenový autor Rudolf Křesťan obdržel od Obce spisovatelů cenu Miroslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku 2014, a sice za sbírku fejetonů "Proč nemám pistoli". Blahopřejeme.
21.09.2015, 23:08
Cena pro Arnošta Goldflama
Náš úspěšný autor Arnošt Goldflam obdržel na letošním Polabském knižním veletrhu, který se konal v září v Lysé nad Labem, "Cenu Polabského knižního veletrhu za mimořádný přínos pro českou...
20.09.2015, 09:12
» více

Darování knih obecní knihovně
Nakladatelství Andrej Šťastný darovalo 45 knih ze své produkce místní knihovně ve Zvoli u Prahy. Knihovna je součástí nového Polyfunkčního domu...
05.07.2015, 08:45
» více

Napsali o nás
Recenze knihy Petra Rittera
Zdroj: Týdeník Obrys-Kmen
Datum vydání: 06.11.2013

Nejvlastnější situaci hlavních postav, o nichž ve svých knihách vypráví, pojmenoval Petr Ritter názvem svého románu Na hraně, vydaném (náhodou?) právě v roce 1989, tedy též na hraně, na rozhraní dvou systémů a podmínek života. Lidé Ritterových příběhů tu virtuózně, tu nešikovně, někdy troufale, jindy zoufale tancují nebo balancují na hraně mezi tím, co se má, může, co ještě projde a aby to prošlo, a co se naopak obvykle nesmí, zdánlivě nebo opravdu nelze, a přece někdy lze a musí. Autor samozřejmě jak děje, tak jejich aktéry těží ze své praxe právníka, pro něhož i v domněle dokonale objasněných případech a v odsouzených nebo osvobozených lidech, ale též v jejich žalobcích, obhájcích a soudcích zůstává mnoho znepokojivých záhad. I Ritter se pohybuje na hraně – uvěřitelného, nadsázky i obyčejnosti, narážek, výpovědní moci a možností jmen i point. Svými „hrdiny“ zve k luštění nedozpytatelnosti lidských povah. Svými příběhy nutí čtenáře, aby se dali na přemýšlení, jak to mohlo také být i jak to bude dál.

Kniha pohádek, kterou napsali Dagmar a Petr Ritterovi a nazvali JAK TO BYLO DÁL… (nakl. Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2012, kresby Dagmar Berkové), mohla by se nečtenáři Ritterových knih zdát jakýmsi odskokem od základní linie autorovy tvorby, ale čtenář knih Chybná diagnóza, Na hraně, Protipopravčí četa, Wirth versus stát a Přátelé, to si poslechněte vidí, že je to klíč k ní. Už to, že jde o druhé a přepracované vydání (první z roku 1999 jsem marně hledal, než jsem je našel pod názvem Pečeť pro krále) a že až na drobné změny stylistické (vymňoukl m. pojednal, jiné předěly mezi odstavci apod.) pozměnil se sice jen název (jím se stala slova z druhého odstavce, opakujícího se ve třech prvních pohádkách), poslední věta knihy a bylo prohozeno jen pořadí prvních dvou pohádek, a přece celek nabyl na významu, napovídá způsob, jak Ritter (v této knize v tandemu s paní Dagmar) umí dostat z příběhu maximum. Jestliže nyní kniha začíná pohádkou O pravdě, je v tom znamení, oč přede vším jiným jde vlastně ve všech Ritterových příbězích. A nečteme-li už v závěru knihy, že pohádka je „tou vůbec největší literaturou“, ale že pohádky jsou „těmi nejdůležitějšími příběhy na světě“, je to už přesah z literatury do života, akcent na ničím nenahraditelnou úlohu pohádek při kultivaci člověka a světa.

Při srovnávání dvou verzí pohádkové knihy Ritterových byl jsem až v šoku, že se pohádkové motivy jakoby přímo ušité na poměry české společnosti posledních čtyř pěti let (o absurdně tvrdohlavém králi Jiříkovi, o celém království zakletém do lži, o mediálním umění – v pohádce je tím médiem První dvořan – i nejhorší nesmysly vydávat za vladařskou moudrost anebo o strašení vymyšleným nebezpečím) četly už v první verzi. Hle, přednost jasnozřivé literatury: identifikovat a už i pranýřovat zlo, ještě než se rozbujelo do obludnosti.

V pohádkách Ritterových jsou snad všechny základní motivy knih Petra Rittera, jak jistě vyčíslí nějaká snaživá disertace o nich. Zde musím připomenout motiv, který pojí s pohádkami Jak to bylo dál… tři novely nejnovější Ritterovy knihy A POSLEDNÍ PŘIŠEL KAT (nakl. Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2013). Ano, různotvary smrti, jedny záhadnější než druhé (sebevražda, pokušení eutanazie, vražda v afektu místo vraždy dlouho plánované, záměna popravy a vraždy) napovídá už první pohádka z knihy Jak to bylo dál… V ní až Smrt otvírá bloudícímu Jiříkovi oči a stává se jeho drsně přátelskou průvodkyní za znovunalezením Pravdy. Jako by někde hluboko za scénou zněly Wolkerovy verše „Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.“ S Jiříkem stále ještě nedovtipným smrt u Rittera žertuje: „Pravdu na máry nedostanu.“ A kamarádsky pak s mlčky se usmívající Pravdou „brebentí, jen to sviští“. Smrt, a to je Ritterovo umění vidět, co mnozí nevidí a vidět nechtějí, znamená (a to ze tří novel knihy A poslední přišel kat činí celek) někdy i jediné možné vysvobození, a nebyl by to Ritter, kdyby ignoroval nebo zamlčel i vysvobození cynicky sobecké a zločinné. Vše a každý je složitější, než se zdá.

Ritterova zatím poslední kniha doplňuje, rozvíjí a navazuje na motivy a témata předešlých knih, jak je u tohoto autora už pravidlem. Nejnaléhavěji, byť nenápadně se vrací asi k Protipopravčí četě. Právě v ní se stoupenec trestu smrti pokouší hájit popravu jako oprávněný trest vzpomínkou na cynika, jenž po letech odsezených za první vraždu zavraždil muže první holky, která se mu zalíbila, několik hodin s ní souložil, uškrtil ji a „v tom bytě se vyspal, ráno vykoupal, vyčistil si šaty, ještě našel dva tisíce, které měli na domácnost, a šel do hospody na snídani.“ V Protipopravčí četě vezme úlohu domněle „vyšší“ spravedlnosti do vlastních rukou (jinak Ritterův oblíbený skutek), v přesvědčení, že není vrah, ale kat, kdosi asi dost ubohý. Do úlohy kata se však v titulní novele A nakonec přijde kat vmanévroval do té doby slušný vzdělanec, a ačkoli nakonec zvěděl, že nepopravuje, ale vraždí, nedokázal couvnout. Všichni uvěří, že zavražděný, jako podle pravidel správné kriminálky, tak škodolibou ironií života nápadně nejpodezřelejší, spáchal sebevraždu, protože „neunesl tlak svého svědomí“. Unese ho pachatel? Má jaké? Ritter nechává konec této novely na konec stejně otevřený jako konec životaběhu úspěšného muže, který dosáhl zdánlivě všeho, a konec vražedkyně sestoupivší do knihy z úsloví o štěkajícím psu, který nekouše. Aby hlavně znepokojil. Nebo snad není otázka eutanazie stejně jako sebevraždy hlavně znepokojivá? Vždyť v sebevraždě je zavražděný svým samozvaným soudcem i katem. A nedodávají příběhy z knihy A poslední přišel kat další vážný argument Protipopravčí četě?
Tomu se říká vnitřní soudržnost životního díla.

Autor: Milan Blahynka

« zpět
Z knižního světa
Nová Zpráva o českém knižním trhu
Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SCKN) zveřejnil pravidelnou zprávu o stavu knižního trhu, tentokrát za roky 2016/2017. Dokument obsahuje komplexní informaci o vývojových trendech v oboru a můžete si...
25.03.2018, 18:46
» více

Tištěná kniha odolává e-četbě
Prodej elektronických knih v Česku výrazně zaostává za Německem či Francií. Češi rádi stahují, nejsou ale ochotni za e-knihy platit. PRAHA Krátce po začátku nového tisíciletí měli prognostici...
29.12.2016, 01:41
» více

Magnesia litera 2018
Vážení čtenáři. Letošní vítěze prestižních knižních cen Magnesia Litera najdete zde.
25.03.2018, 18:47
© Nakladatelství Andrej Šťastný 2007 - 2018 | code by karosh