Zdroj: Bulletin advokacie
Datum vydání: 30.01.2015

Nejnovější román spisovatele a olomouckého
advokáta Petra Rittera je věnován
„těm, kdo se pořád usilují zapalovat
oheň v dešti jednou sirkou“. Pokládaje
se za jednoho z nich, uvítal jsem, že název
knihy pouze navozuje zdání, že jsou
to další popsané stránky na nekonečné
téma nového občanského zákoníku,
ve skutečnosti se však jedná o příběh,
který se odehrává mimo právnické prostředí,
a právníci či s právem související
problematika sem vstupují pouze velmi
okrajově.

Autor přivádí čtenáře do trampské party
a osady Poslední štace, jejíž členové
zároveň založili folk a country skupinu.
Děj je časově zařazen do období normalizace,
listopadu 1989 a etapy po sametové
revoluci. Kniha vyšla ostatně
v době 25. výročí listopadových událostí
roku 1989.

Pro Ritterovy romány a povídky je typické,
že kromě samotné zápletky jsou
čtivé i pro trefné charakteristiky a moudré
úvahové pasáže. Z nich lze pro zajímavost
sáhnout například po vysvětlení
povahy trampingu v 70. a 80. letech
20. století:
„V době unavené totality prohlašující se
za nejvyšší formu demokracie, ve které se
vládci a ovládaní s falešnou vírou na tvářích
míchali v jednom kotli, v němž lhali
všichni všem a všichni to o všech věděli,
znamenal tramping protest. A vzdor.
Byl neschvalovaný, nevítaný, nepovolený.
Ale nezakázaný, protože neuchopitelný.
Neměl instituce, stanovy a zakládací listiny…,
nic z toho tak nebylo možné zrušit.
Nelze zakázat nosit šaty vonící kouřem,
bloumat ve spacím pytli očima po nočním
nebi, pobít si klobouk cvoky, nosit za pasem
nůž a tvářit se neangažovaně, aniž
by moc, která se o to pokusí, připomínala
něco mezi honem na Krále Šumavy a Ein
Kessel Buntes.“

Hlavní hrdina Marian Brody je postavou,
která v mnohém názorově i životními
postoji a stylem připomíná advokáta
Wirtha z autorova románu Wirth versus stát. I tentokrát si nelze odpustit otázku,
do jaké míry nese Brodyho testament
autobiografické prvky. Tyto úvahy posiluje
i okolnost, že autor trampské prostředí
i folk a country velmi dobře zná.
Pamětník tak může vzpomínat na Hoboes,
Bluegrass Hoppers či Greenhorns,
na banjisty Marko Čermáka a Pavla Brümera,
o nichž „nikdy neustaly spory, kdo
z nich je lepší“, či Mirko Kovaříka, recitujícího
verše Václava Hraběte, případně
si broukat melodie k výňatkům z textů
oblíbených písní, např. „… tak zašel tam
jeden a ztratil se druhej a ze skály padal
a příšerně řval a veselej Davy byl do rána
tuhej, já zvostal jsem samotnej uprostřed
skal.“ (Miki Ryvola).

Došlo samozřejmě i na vstup do KSČ:
„Když do strany vstoupil Harry di Bros
z Delawarů, zpráva o tom prosákla rychleji
než fámy, co zase zdraží a co nebude… Řadový
člen, nic, jen počet do statistik. Že by
uvěřil, jak tím posílí nejspravedlivější společenský
řád, nikoho ani nenapadlo. Nejméně
jeho samého… Čemu tím škodím? …
Třeba tím, že vytváříš tu jejich alibistickou
masovost… Nic to mezi nimi nezměnilo. Delawarové
si dál vyprávěli vtipy o Husákovi,
jeho členství mu nepřipomínali a před
okolím je smlčovali… Vlastně se změnilo.“
Autentické je rovněž Ritterovo líčení
osudů jednotlivých členů Poslední štace
po listopadu 1989. Na rozdíl od ukotveného
a podnikavého lékaře Brodyho, další
hrdinové prošli různými peripetiemi:
„Když se Maršál konečně chytil, stalo se
to způsobem, který zesměšňoval všechny teorie
o zákonitostech lidského konání. Znalec
monoteismu ve všech jeho podobách,
obdivovatel Churchilla, čtenář Kiplinga,
kdyby mohl, tak volič Margaret Thatcherové
– se stal odborovým předákem.“

Druhý hlavní hrdina, zásadový Šedivec,
udělal negativní zkušenost s komunální
politikou.
Autor sám dává najevo, že jinak bude
číst knihu generace hlavního hrdiny Brodyho,
jinak generace mladičké bojovnice
proti globalizaci Judity.
„… Brody přemítal, k čemu jim posloužila
zkušenost s totalitou. Ztracená léta,
poučná léta, přiřadit k nim lítost, nebo
vděk… Jsou tisíce pravd a rozhodčí chybí.
Usadila se v nich jako doba dekadentní
a pohodlné revolty. Klamali, ale mravně;
mravně kradli, mravně švindlovali; útlak
ani odpor nebylo třeba brát vážně. Probendili
svůj čas i čas svého státu v podivném
všeobecném mejdanu. Jsou naplněni zážitky,
které jiné generace mít nebudou. Vzpomínkami
na lehkonohou, lehkomyslnou
a rozkladnou zábavu pořádanou na účet
státu bez pocitů viny, ale s pocity správnosti
a spravedlnosti, klaunské pomsty: To jim
to dáváme! Kdo by kdy mohl zopakovat,
jak žili naplno a bylo jejich povinností neohlížet
se na důsledky, protože to nebyly
naše, ale jejich důsledky, a jestli měly být
zlé a rozkladné, tak dobře jim tak! Byl to
mejdan plebejců na výskající káře řítící se
z kopce: ať se to rozsype, naše to není! Nic
nemělo smysl, jen dnešek.“

Budoucího čtenáře lze nalákat i na neočekávané
rozuzlení téměř detektivní zápletky.
Jako nadšený ritterolog tak nemohu
knihu než doporučit.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, advokát v Praze a bývalý ústavní soudce

Vyšlo v Bulletinu advokacie č. 1-2/2015

« zpět