Zdroj: Lidové noviny
Datum vydání: 28.02.2015

Přinášíme úryvek z rozhovoru s naším autorem Arnoštem Goldflamem pro Lidové noviny, ve kterém hovoří o svých úspěšných pohádkových knihách.



LN Děti vás ale inspirovaly k psaní pohádek.

To je tak. To přinese vždycky život. Já jsem napsal spoustu divadelních her, asi osmdesát nebo tak nějak. V určité fázi, asi kolem padesátky, jsem najednou cítil potřebu napsat i prózu, a tak jsem začal psát povídky pro dospělé. Pak se nám narodily děti a já jsem jim začal před spaním číst pohádky. Pak jsem začal vyprávět nějaké improvizace a najednou jsem dostal chuť to napsat.

LN A pohádky se líbily...

Asi že ta knížka, Tatínek není k zahození, byla takříkajíc úspěšná, dostala cenu Magnesia Litera, to člověka taky povzbudí. Ale já jsem ty pohádky napsal tak, že jsou vlastně o tatínkovi. A že mohu být s dětmi i večer, když třeba zrovna hraju v divadle. Dětem se to líbilo a taky to hned vzaly, jako že je to pravda, že ten tatínek jsem já. Takže to vzniká v rodině, to jsou moji první čtenáři a žena Petra je většinou i ilustrátorkou těch dětských knížek.

LN Tak jste v psaní pokračoval?

Jsem snílek a baví mě vymýšlet si příběhy a nesmysly. Taky to vyplynulo z toho, co jsme si s dětmi a se ženou povídali, třeba co se nám zdálo, a tak mě napadlo, že si vymyslím dětské sny. Nebo třeba kluk teď je už větší a říkal, že chce, abych mu napsal něco strašidelného. Vznikla kniha Standa a dům hrůzy. Nebo když umřel můj tata, šel jsem do sklepa vyklízet nějaké věci a našel jsem krabici s nápisem „staré nepotřebné hadry“. Říkal jsem si, jestli tam tata neschoval třeba zlaté hodinky, to on měl tak ve zvyku, to tak rozstrkávat.

LN A byly tam?

No, otevřel jsem to a tam byly fakt staré ponožky, kapesníky a tak. Teď jsem si na to vzpomněl a vznikla kniha o nepotřebných věcech. A protože mě napadlo, že i lidé mohou být nepotřební, moje poslední knížka O nepotřebných věcech a lidech obsahuje třeba pohádku O hovínku, O chcíplé rybě, O Růžence úplně k ničemu nebo O zbytečném Filipovi.

Autor rozhovoru: Josef Žídek

« zpět