Zdroj: Literatura.Umění.Kultura, Týdeník Unie českých spisovatelů
Datum vydání: 29.04.2020

Své příběhy o lidech často současně zlých i dobrých, v nichž se zpravidla těžko vyznat, rád a úspěšně pepří prozaik Petr Ritter anekdotami, bonmoty, aforismy. Jsa zkušený autor, dobře ví, že nejhorší je příběh – stejně jako v kuchyni minutku – přepepřit. Protože také ví, že do konce života nemůže napsat tolik příběhů, na kolik se mu po letech v advokátní kanceláři, v soudních síních a v životě nastřádalo koření, rozhodl se sestavit knížku, jaká se nečte jako příběh, ale po chvilkách, když je nám zapotřebí ujištění, že svět je ještě horší, než se zdá a je, a že nejsme v tom, v něm, sami.

I sedl a sepsal kratičké příběhy a miniatury STOLNÍ SPOLEČNOST (Nakladatelství Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2019, 172 s.), knížku, která je několikanásobnou polemikou, knížku hořkého poznání i paradoxní pohody.

Stolní společnost nepožívá u nás zrovna úcty a obdivu od doby, kdy Božena Němcová anonymně otiskla Kávovou společnost (1855), až třeba po Miroslava Floriana a jeho „Sešla se stolní společnost / a ihned našla téma, / já taky stál jim za zmínku / a vyřkli anatéma“ (Jízda na luční kobylce, 1974). Ve stolní společnosti se klevetí, pomlouvá, odsuzuje, lidičkové, kteří závidí, neboť se sami na nic řádného skvělého, pěkného nezmohli, kují pikle. Už Karel Čapek znal a založil i jinou společnost, pátečníky, kteří se u něho scházeli doma, některé Povídky z obojí kapsy se vyprávějí nepochybně u stolu spíše v kavárně než hospodě, a v meziválečné a pak i poválečné Praze, Brně, Olomouci, Ostravě i jinde se scházely stolní společnosti, v nich se jistě též klevetilo a pomlouvalo, ale hlavně se v nich formovaly i rozpadaly skupiny tu více, tu méně tvůrčích mužů a žen.

Na takové sešlosti navazuje Rittrova zjevná polemika se špatnou pověstí stolní společnosti, kterou autor preferuje před sportem, posilovnami a jógou, protože „ve stolní společnosti lze nalézt matematiku i filozofii, potkáte se v ní s Bohem“ (praví autor deklarující se jako ateista) „i s Einsteinem“, a „totéž, co se děje u hostinského stolu, děje se v parlamentu, v OSN i u Svatého stolce“. Vždyť „lidé jsou stejní a současně jedineční, ať prošli tím nejelitnějším výběrem, anebo se náhodně sešli u hostinského stolu“.

U toho Rittrova nenáhodně mluví – často až s cynismem značně přeháněným a předstíraným – muži bystře a ostře myslící o ženách, bez nichž nemohou žít, ať si o tom sebevíc sní, o manželství, milenkách, o celibátu (k důvodům pro přidán třetí: „vymysleli si ho sami kněží, aby měli svatý pokoj“; v tom souzní s jednou sžíravou povídkou Roalda Dahla), ale i o právu, o spravedlnosti a jejich oudech, o vině, o penězích, o dobročinných nadacích, o přátelích a přátelství, o těžko překonávané neoblibě zbohatlíků, o dějinách a o dokonalosti atd. atd. až i o smrti.

Příběhy od hostinského stolu se v knížce střídají s hovory se Zdeňkem, bezpochyby přítelem Zdeňkem Šťastným, s nímž Ritter napsal několik pozoruhodných knih, a s dávkami aforismů. Stolní společnost je z Rittrových knih otevřeně snad nejosobnější, Ritter chodí do své a Šťastného advokátní kanceláře skutečně olomouckou Riegrovou ulicí, kde opravdu rády kasírují hodné lidi aktivistky nadací.

Nedobrou zkušenost se světem, do něhož jsme uvrženi, Ritter nám šťastně pojmenovává, proto je čtenářům blízký. Pojmenovává, i když domýšlí přísloví a ptá se: „Láska prý prochází žaludkem. A kde končí?“ Je v pohodě, i když ví, kde nejen láska končívá, a v pohodě je čtenář s ním, i když i on ví, jak na tom jsme.

Na otázku Kdo vládne světu si Ritter odpovídá: „Prý ve skutečnosti existuje jen pět rodin, které vládnou světu. Moc tomu tvrzení nerozumím, jedno však vím jistě: ta moje to není.“

Je v pohodě, protože má dar humoru, který je vysoko převysoko nad ubohostí tohoto světa.

Autor: Milan Blahynka

« zpět