Zdroj: Lidovky.cz
Datum vydání: 17.07.2009

Exkluzivně: Vlastníma očima Josefa Klímy (3): Kýč i klíč

Nedávno jedna stará známá, která po osmašedesátém emigrovala, vzala do hospůdky, kde občas hrajeme čistě pro radost starý bigbeat, svou dvacetiletou dceru. "Víš, že to byl, mami, můj nejhezčí večer za celej poslední rok?" svěřovala pak dcera své matce. A žasla nad tím, co my celá léta bereme jako samozřejmost: že tolik lidí na něco hraje a zpívá.
V její ipodové generaci nikdo. Každý si vystačí se sluchátkem v uchu nebo s extází v těle někde na technu.

Proč se do naší generace tak zažrala hudba? Bylo to tím, že jsme strčili jako první kytaru do zásuvky a vytvořili ten zvláštní kvílivý zvuk, který rozrezonoval v našich mozkových hemisférách nějaké předtím spící zóny?

Anebo proto, že ty skvělé malé party o čtyřech, pěti členech odrážely i model života: jak odevzdat to nejlepší celku, ale zároveň zůstat viditelný a slyšitelný, neobětovat svou osobnost?

Každopádně výběr samců šel přes muziku a přes vlasy. Vlasatý tulák s kytarou přes rameno, stopující náklaďáky, to byl kýč – ale i klíč ke genetickému výběru. Bohužel často mylný: když se sémě uchytilo a vzklíčilo, najednou se ukázalo, že ten mladý, svobodný hrdina je svobodný až příliš. Že si raději stopne jiný náklaďák…

Byla to doba, kdy povídky chodily po zemi, jen je přepsat i se všemi živými postavami a metaforami. Mně se to bohužel podařilo až o dvacet let později v románu Tranzit Bangkok. Až tehdy jsem zpětnou slzou nostalgie uviděl, jak mnoho měla společného má cesta ke ztrátě panictví v nefalšované lesní školce s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN – a cesta státu k prvnímu orgasmu svobody. A jak stejného společného jmenovatele měla srpnová okupace pěti bratrskými armádami – a nevěra mé první dívky. Taky mi zahnula s vojákem…

Spousta lidí tvrdí, že vystřízlivěla z iluzí ráno 21. srpna.

Já tedy ne. Pobíhal jsem celý den s kamarády po Praze, lámanou azbukou marně vysvětloval mongoloidním vojákům, že se u nás nic špatného neděje a odpoledne, když tanky jely dolů po Vinohradské třídě, jsem se tlačil s davem v rohovém obchodu s nábytkem a doufal, že žádný z těch negramotů nevystřelí.

Bohužel vystřelil. Když se ta smršť přehnala, ležela na chodníku mrtvá dívka, překrytá státní vlajkou – a ve sloupu, o který jsem se celou dobu opíral, byl jiný sloupek dírek po střelách, jak to kdosi pokropil kulometem.

Mockrát jsem si na to vzpomněl, když mi bylo blbě a propadal jsem beznaději, že to, co dělám, už nemá tu sílu změnit život lidí k lepšímu. A vždycky jsem sám sebe přemluvil: To, že tě to tenkrát minulo o chlup, možná nebyla náhoda. Někdo tě nechal žít, abys mohl být užitečný. Tak nenaříkej – a buď!

Ale vystřízlivění to nebylo. To přišlo až o rok později. Už to nebyli Rusové, ale Češi v uniformách, kdo rozprášil výroční demonstrace, mlátil obušky a zatýkal. A kdo začal s čistkami.

Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.

Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.

Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100

« zpět