Zdroj: Dětská tisková agentura (DTA)
Datum vydání: 27.10.2008

Každodenním stereotypem se buď můžeme nechal pohltit, stále se opakující šedí života unudit a na poměry unadávat, anebo se můžeme snažit na svět pohlédnout vždy trochu jinýma očima, z jiného úhlu, tu víčka přimhouřit, tu je naplno otevřít, možná si občas dát ruku před čelo, aby vás neoslnilo slunce... Pak občas narazíte na věci na první pohled všední, na druhý však zajímavé, za pozornost a možná i za zamyšlení stojící. A třeba stojící i za zaznamenání. Rudolf Křesťan takhle veřejně přemýšlí. A nevadí mu, že nahlížíme do jeho myšlenek. Naopak, jinak by své myšlenky, vyprávěnky, neboli fejetony nevydával knižně – natožpak popatnácté.

Patnáctá knížka Rudolfa Křesťana s ilustracemi jeho ženy Magdy s titulem Jsem z toho jelen byla pokřtěna a zájemcům podepsána v pondělí 13. října 2008 v pražském Paláci knih Neo Luxor.

Kmotr knížky a moderátor křtu Aleš Cibulka se s Rudolfem Křesťanem setkal takřka osudově – spisovatelovo jméno totiž bylo i pod číslicí, kterou si vytáhl jako otázku u své maturity z českého jazyka. A tenkrát, před třinácti lety, to u zkoušky dospělosti dopadlo dobře: Aleš Cibulka dostal výbornou. „Kdyby to dopadlo hůř, tak Rudolfa ani nezdravím, natož, abych mu uváděl křest,“ s notným časovým odstupem a malou dávkou humoru si již dovoluje poznamenat Cibulka. A pro stoprocentní jistotu přinesl evidentně dojatému Rudolfu Křesťanovi své zarámované maturitní vysvědčení – opravdu s jedničkou z češtiny.

Ten zase na adresu moderátora Aleše Cibulky poznamenal, že nepatří mezi rychlokvašené celebrity, které si svou pýchou nakonec předurčí profesní sebevraždu. „To vysvědčení tedy neberu jen jako kompliment a své potěšení, ale také jako ukázku toho, že on si nepřišel tento křest jen tak „střihnout,“ zřejmě o tom musel přemýšlet,“ řekl Křesťan.

A co nové sbírce 77 fejetonů, v průběhu minulého roku odvysílaných na vlnách stanic Českého rozhlasu a napsaných do několika periodik, přeje její kmotr Aleš Cibulka? „Ty knížky vždycky když vyjdou, tak jsou takové čisté, nepošpiněné, nepolité, voňavé, ale voňavá knížka v knihovně – to je úplně k ničemu. To je svědectví o tom, že jí nikdy nikdo nečetl. Čili já bych ti, Rudolfe, přál, aby ty knížky byly už tak za měsíc malinko ošmudlané, sem tam potrhané, ale hlavně čtené a milované, jako všechny tvoje knížky.“

A v tomto dobrém slova smyslu jsou knížky Rudolfa Křesťana stále ošmudlávané. Aby také ne. S tím, jak se mění časy a my s nimi, mění se i témata, která Křesťan ve svých článcích reflektuje - tedy objevuje, zkoumá, zjišťuje si o nich co nejvíc informací, srovnává je, přehazuje si je, potěžkává je, hraje si s nimi, občas se s nimi mazlí a občas se s nimi vůbec nemazlí - a pak o nich píše.

Proto se do letošní sbírky vešlo několik fejetonů s náměty dnešní doby - Křesťan tak třeba vyslovuje domněnku, zdali i v době, kdy počítače už dávno neslouží jen počítání, si takové pojmenování zaslouží. Anebo hned v prvním článku popisuje, jak marně sháněli v elektroobchodě prodavače, který by jim s výběrem nového počítače (sic!) pomohl. A nakonec jim pomůže dvanáctiletý kluk. Přitom se ale evidentně Křesťan s dobou počítačovou dobře sžil, rešerše jeho znalostí často shání na internetu; a pak díky tomu také popisuje, jak komických výsledků se někdy můžeme dopátrat při internetovém hledání podle klíčových slov.

Je ale zajímavé a pro Křesťanovy texty vlastně i příznačné, jak i téma zdánlivě nezajímavé a neobjevné dokáže nabýt nových významů při až dětsky jednoduchém hraní si se slovy. Z úvahy o původu rčení, že něco a něco je "nebe a dudy" se tak stává třístránková reportáž o detektivním pátrání, do kterého je zapojeno několik lidí. Obyčejný plastový puk na hraní hokeje se zase stává předmětem nápadu, jak by se taková věc dala využít při školní výuce. A přemýšleli jste někdy o závorkách s poznámkami autorů u tištěných rozhovorů?

« zpět