Zdroj: Časopis Vesmír
Datum vydání: 13.03.2009

Řekněme si rovnou. Takové mimořádně
užitečné a v dnešní době navýsost potřebné
knihy v daném směru nevycházejí denně.

Zato jsme neustále obludně zaplavováni
reklamou na nejrůznější prostředky či léky
pro zdraví „nezbytné“, které ani léky nejsou.
Téměř denně můžeme sledovat rozhovory,
v nichž nám „takyodborníci“ radí jak
žít, co jíst a nejíst, pít a nepít, a hlavně straší
a straší, čímž kypří půdu pro podnikání zmíněné
v předchozí větě. A denně se musíme
skutečně strachovat, že se některým politikům
přece jen nakonec podaří změnit vztah
mezi lékařem, který si ještě uchovává lidský
zájem o nemocného pacienta, na vztah „spotřební“,
kdy se z lékaře stane podnikatel či
řemeslník, pro kterého příchozí trpící nebude
již člověk, ale pouhý klient a zdroj příjmu.
Ale popořádku.

Původně chemik František Houdek dal
dohromady články a přednášky lékařů Jiřího
Šavlíka, Jana Hnízdila a své. Vznikla tak kniha,
kterou nemusíme číst od začátku do konce
jako nějaký mnohasetstránkový román,
abychom pochopili jeho obsah. V obsahu
si můžeme najít, co by nás nejvíc zajímalo,
nebo si knihu můžeme klidně otevřít namátkově
a pustit se do čtení. Jde o kratší a ucelené
texty, jejichž přečtení zabere jen krátký
čas. Ale poučí nás více než dlouhatánské,
nezáživné traktáty jiných.
Kniha je tak nabita užitečnými informacemi,
že lze těžko uniknout pokušení ji převyprávět.
Ale to nejde. Něco bylo naznačeno
v úvodu recenze, a tak nyní alespoň pár příkladů.
V dnešní době se již vyrábí více léků,
než je chorob. Farmakologický průmysl
s tím musí něco dělat. A tak i zdravého člověka
je třeba přinutit, aby něco užíval. Dochází
k „historicky největšímu chemickému pokusu
na lidech“. Ale pozor! To, co nám bylo
vnuceno, nemusí vůbec léčit. Pokud to „léčivo“
bylo prohlášeno jen za „prostředek speciální
výživy“, což netušíme, stačí, aby bylo
zdravotně nezávadné. Toť vše. Že se ordinují
nákladná a bolestivá vyšetření pro vyšetření
nebo – v lepším případě – „vyšetření, aby se
vyloučilo“, nepřekvapuje. Samozřejmě že je
nesnadné zjistit (pokud někdy vůbec zjistit
lze), co pacientovi způsobuje potíže. Uvedena
je řada příkladů, kdy zásadně pomohl psychosomatický,
šetrný přístup k trpícímu místo
drastických zásahů, které pacienta srazily
dolů již úplně. Hodně je tam proto o „chronických
bolestech“ způsobených špatným
životem a tlakem okolností. Vůbec ne skutečně
organických. Také o pacientově duši,
na kterou by současné pokusy o odlidštění
medicíny již vůbec nedbaly. A v knize jsou
vysloveny i názory na homeopatii, léčitelství
ap. Na ukázku již toho ale bylo řečeno
dost. Ať si to vše a mnoho dalšího každý přečte
sám.

Vysloveně lékařské texty jsou doplněny
kapitolami z historie medicíny, o lékařích.
Že se z nich dozvíme např. o Messmerovi
nebo Rouxovi a pomyslném Arrowsmithovi,
nepřekvapuje, je tam ale i o vídeňském profesoru
Škodovi s jeho propracovaným a užitečným
systémem odposlouchávání nemocných
a také o strašlivém Williamu Laneovi
ze Skotska, který viděl příčinu všech chorob
ve vlivu střevního obsahu na tělo. Byl to chirurg,
a tak odstraňoval každému tento orgán
z těla, jakmile to jen šlo – třeba i při zánětu
mandlí.

Mezi texty jsou citace lékařů či jiných učenců,
spisovatelů ap. Jen jako příklad: „Léčil
jsem, ale uzdravil Bůh“ (Ambroise Paré),
„Tragickým údělem lékařství je, že musí jednat,
aniž by znalo“ (Claude Bernard) nebo
„Čím méně lékař ví, tím dražší je medicína,
kterou provozuje“ (Hans Bankl). Je to předzvěst
kapitoly o příslovích. Je jich mnoho
a v lidové moudrosti dávno známých, např.
že „proti věku není léku“, „každý svého štěstí
strůjce“, „nedobře člověku samotnému“ atd.
Na jiném místě je novodobé, se zdravotnictvím
související krédo neznámého politika:
„Hlavně to zdravíčko, ostatní si nakradem’“.
Autoři si plně uvědomují, kde se dnes medicína
dostává na scestí. Již tím, že to dokážou
pojmenovat a vystihnout, otevírají cestu k jejímu
možnému „léčení“. Uvědomují si taky, že
by naše zdravotnictví potřebovalo mít v čele
nějakého Ferdu Mravence, ne brouky Pytlíky.
Vysvětlení, proč autoři dospěli k termínu
„šílená medicína“, se dovíme na s. 255. A čtenářům
trpícím po lekcích z médií úzkostí
jak se správně stravovat lze doporučit, aby si
při cestě do Chorvatska nezapomněli plavky
(s. 194). O knize platí to, co bylo řečeno
na začátku. A speciálně každému, kdo jen
bezmocně a odevzdaně zírá na to, co se nyní
v této oblasti kolem něho děje a osamocen
neví, co si počít a jak se tomu všemu bránit,
lze knihu vřele doporučit. Zlepší mu náladu.
Uvidí, že není sám a že má „mluvčí“.

« zpět